Nejsilnější soupeř pořádně kousal
Ve středu jsme odehráli pohárový zápas proti SKP Rakovník. Tradičně náš nejsilnější soupeř, co se této kategorie týče. Takže jsme chtěli být vidět. Jenže Denča nebyla pořád 100% fit, Tereza zůstala radši po škole a Simča se na nás taky vyprdla, zatím z neznámého důvodu. I přesto nás bylo akorát 8, takže si alespoň všichni zahráli (někdo až moc). Prostředek zálohy hrála Míša, která moc nevěděla, co to obnáší, ale jinak to prostě nešlo. První poločas nás kluci tlačili, my jsme jenom bránili a ještě ke všemu špatně. Anička nedokázala chytit jedinej odraženej míč, pořád byla přišitá na brankový čáře a když se k tomu přidala i zaskočená Áďa, která místo toho, aby využila své fotbalové zkušenosti, tak bláznila. Z toho padnul taky gól. Adél místo toho, aby pustila míč za brankovou čáru do autu, tak ho odkopla zpět do pole, kde domácí hráč vystřelil na branku. Anička místo toho, aby si zařvala a ploužící míč si pohodlně sebrala, tak nechala holky, aby znovu odkoply míč, jenže ten už letěl jen kousek, kde stál opět pouze domácí čipera a uklidil balon do sítě. Hra byla hrozná, co si budeme povídat, Skoro jediná nahrávka se nepovedla, všechno holky kopaly jen dopředu a vůbec nechtěly věřit tomu, že by mohly být třeba lepší, kdyby do toho každá dala maximum. Jenže bez střídání se v obraně asi vařila voda. Jedinej, kdo zaslouží pochvalu za tuhle hnusnou třicetiminutovku je Jindra, ta byla všude, měla všechno a dokonce byla jediná, kdo chtěl míč a dokázal s nim něco udělat. V kabině o poločas bylo trochu řevu, vlastně celých 15 minut se nedělo nic jinýho, protože si to holky zasloužily. Palma neměla vůbec ponětí, že už je na fotbale, ale takových bylo víc. I když to bylo krutý, asi to pomohlo. Druhý poločas přišly na hřiště úplně jiný holky, ale přesně takový, jaký je znám. Vzadu si vzaly míč od brankářky, která už chytala úplně s přehledem, Měla všechny odražené míče a trochu i mluvila. Eliška si dovolila asi čtyřikrát udělat kličku i když byla poslední hráčkou, Adéla s přehledem skluzovala a Jindra hrála svůj standard. Míša se trochu vzpamatovala, začala trochu bojovat. Holy mě taky dost překvapila, prala se jako lev a jezdila opravdu po prdeli, takovou jí moc neznám. Denča se svým kotníkem dělala maximum a Palma ve předu tak trochu vlála, ale alespoň něco. Když i soupeř zjistil, že je na place úplně jiný tým a bude se muset taky bránit, vydřeli jsme přímý volný kop. Nevim, kdo se tam všechno stavěl, ale trenérka zavelela jasně - půjde kopat Eliška. Bylo to sice takových dobrých 30 metrů, ale já tý holce věřila, páč zrovna v úterý jsme to trénovali a Bobina ví, kam míč uklidit. No co čekáte, opravdu ho zasunula na zadní tyč a to bylo radosti - 1:1. Pak jsem dalších 10 minut odolávali velkému tlaku, ale na druhou stranu bezvadně bránily. Posledních pět minut byla už skoro tma, vlastně bylo hodně šero, ale Anička viděla všechno. měli jsme ještě asi 3 střely na branku, ale nic vážnýho. Takže vymodlená remíza byla nakonec velikou spokojeností, protože za druhý poločas plný sebeobětování, si to holky zasloužily.
"Chci vám všem moc poděkovat, že jste v sobě našly bojovnice takové, jaké znám, mnohé ani ještě neznám. Byl to super zážitek a i když mě první poločas velmi S**L, tak jste to vynahradily se vším všudy. Myslím, že i rodiče, kteří na zápase byli, to museli vidět, jak jste makali. Třeba vám napíší něco do diskuze, jak to viděli..."